šestinedělí je za námi

Sedím a přemýšlím, o čem konkrétně psát. Stalo se toho opravdu hodně.

A hodně mě toho oslovilo.

A přece jen.

Šest týdnů jsem teď byla součástí naší nové mladé rodiny mého syna a vnuka.

Vracela jsem dar, který jsem sama kdysi dostala.

Když se mi narodili synové, tak moje babička, která už byla v důchodu, pro mě vařila.

Prvních šest týdnů.

Byly to naše chvilky zastavení. Kdy jsem ještě nikam nevycházela.

Kontakt jsem měla omezený pouze na nejbližší a na chvilková setkání.

Hlavní pro mě byla nová role maminky. Sžívání se s miminkem.

Jiné využití času než jsem do té doby měla.

Přestala jsem být aktivní.

Nebyla jsem už jenom já, ale čas jsem dávala nám dvěma. Já a můj syn.

Pláč, přebalování, krmení, chování.

Nezvládala jsem už v podstatě nic dalšího.

Nechtěl být beze mě. Nemohla jsem ho odložit, aby se hned neprobudil a neplakal.

PŘIPOUTANOST.

A pocit HODNOCENÍ.

Ikdyž jsem nepochybovala, že roli matky zvládnu. Že jsem připravená.

Že mám znalosti i zkušenost.

Náš start byl vlastně skvělý. Oba jsme ho zvládli.

A přesto. Syn byl po porodu ve svém skořápce, ulitě. Odpojený. Sám se sebou.

I já jsem byla odpojená. Hledala jsem si k němu cestu.

Když se po pár týdnech rozkoukal, byly to vědomé oči mého dědečka, který v té době už nežil.

Bylo tam očekávání a nároky, které jsem nedokázala naplnit.

Tenkrát jsem si myslela, že všechny maminky musí po porodu své dítě bezpodmínečně milovat a přijímat. Když byl mou součástí devět měsíců.

Myslela jsem si, že musím. Že je to u všech maminek samozřejmé, přirozené.

Není.

A já jsem tak moc chtěla. Přijímat ho hlavou i srdcem.

Ale jako by to bylo přes zamčené dveře.

Moje nebo jeho?

Jenom jsem naplňovala jeho základní potřeby.

NEDOSTATEČNĚ.

A neměla naplněné svoje.

Ten pocit ze mě vyprchal až po půl roce, když se zhmotnil do péče o synův atopický ekzém.

Už to nebyl vztah mezi mnou a nároky rodiny.

Ale já a péče o nemocné miminko, které reagovalo na nesoulad ve mě a v mé rodině.

ACH JO.

S odstupem let a zkušeností jsem vyzrála.

Nesmělé první maminkovské krůčky, kdy jsem si nebyla jistá sama sebou se změnily v pevnou chůzi a rozhodnost. Smělost dospělé ženy, učitelky a babičky.

Velmi šťastná se teď s odstupem dívám na svého vnuka.

Na nepopsaný list, který jeho rodiče i my prarodiče píšeme.

Na dítě, které přišlo čisté.

Umí reagovat na to co je pro něj žádoucí klidem, spánkem, jídlem.

A každá nepohoda se projeví silným zvukem pláče. Z nuly na sto.

Nesouhlas se situací, která se mu nelíbí.

"Nechci to, nelíbí se mi to, bolí to, tlačí to, nejde mi to. "

A tak pláče.

A stejně bleskově se i zklidní.

Má emoce. SLÁVA.

Umí si je uvědomit. SLÁVA.

Umí je dát najevo. SLÁVA.

A umí emoci ukončit, když odezní nepříjemná situace. SLÁVA.

Přeju mu, ať mu to dlouho vydrží a je čitelný pro sebe i pro okolí.

A co v tom teď dělám já?

Když ho přebaluju, tak mu říkám, co se to s ním děje. Popisuju.

Broukám mu. Hladím ho. Chovám ho. Tulím ho.

Vytvářím mezi námi vazbu. Otevřenou. Nezatíženou. Bez předpokladů. PŘÍJMAJÍCÍ.

To už jako babička ve svém věku a svých zkušenostech umím.

A ještě jednu velkou radost zažívám.

Naši mladí žijí život podle sebe.

Dělají to, co jim přijde správné a co je naplňuje radostí.

Všichni tři spolu.

Mladík se jim houpe na hrudníku při tanci a klidně si spí v klokance.

Rodiče bruslí a jezdí na ledu i s kočárkem.

Přijímají návštěvy a dělají si i čas pro sebe ve třech.

Žijí si svůj život.

Občas se na ně někdo z naší starší generace nechápavě kouká.

"Tohle se za nás nedělalo." "Tohle neexistovalo." "Měli byste..."

A já se s nimi raduju.

Z jejich odvahy žít obdobný život jako za svobodna. Jako před těhotenstvím. Jako před narozením.

Já jsem to neuměla.

Neustála jsem to.

A oni mi teď plní můj vlastní sen. Žijí ho.

Na začátku se zralou bytostí rodíte.

A postupně do zralé a vědomé bytosti zkušenostmi dozrajete.

O tom je život.

A tak je rodičovství i babičkovství úžasná životní role, kterou bych za nic na světě nevyměnila.

Přeji nám všem hodně zdaru, naplnění, lásky a přijetí v našich životních rolích.