Přicházení a odcházení

Poslední týdny mi přinesly několik velkých změn. Proměn.

Vlaštovičky jsou teď celkem stabilizované. Držím nám palce, ať nám děti, kolegyně a příjmy na výplaty vydrží i do budoucna.

Moje druhá významná část sebeprosazení, tedy terapie a koučování pro klienty se přesouvá z jednoho kaclu do druhého. Stále na začátku, stále v rozjezdu.

Ale nové místo mi přináší větší stabilitu, plánování a lepší využití týdne. I svých schopností tu být pro druhé.

Rodinné zázemí se rozrostlo o našeho vnoučka a já si moc užívám novou roli babičky. Mazlení, chování i přebalování. A vaření pro mladou maminku a ostatní členy velké rodiny. Je to naplnění, které má pro mě smysl.

Plánuje se letní svatba a další přestavby bydlení. Je to neskutečné, jak se nám dospělé děti osamostatnili. A ikdyž by chtěli zvládnout všechno ve velkém stylu a sami, tak jim otevřená náruč a podpora rodičů přijde vhod. Cením si na nich toho, že si uvědomují, že to není samozřejmost. A tak jsme pro sebe vzájemnou podporou.

Po novém roce se završila i jedna významná etapa našeho života. Odešel nám pejsek Beník, po skoro 17 letech života.

V posledním měsíci jeho odcházení jsem měla možnost rekapitulovat a vzpomínat, kam jsem se posunula.

A co všechno nám do života přinesl.

Naši kluci s ním vyrostli.

A naučili se být pro něj autoritou, aby ho zvládli.

Jinak to byl trochu tahač. Šel tam, kam se rozhodl.

Trochu tulák.

Přivezli jsme si ho jako roztomilou kuličku v proutěném košíku. Náš valašský flekáč.

Miloval stříkání vodou z hadice a chytání sněhových koulí.

Měl nás rád, ikdyž to nebyl zrovna pejsek na tulení.

Upřednostňoval všechny své pejsčí favoritky v okolí a někdy se zatoulal i na několik dní.

Z jedné takové toulačky přišel postřelený s kulkou ve stehnu.

Jednou snědl něco otráveného a uzdravoval se tři dny.

Po místních přestavbách, kdy kvůli řemeslníkům nemohl běhat volně po dvoře několik měsíců, se z něj stal starý mrzout.

Nepomohl mu ani nový kamarád, pejsek Gryf.

Jeho srdíčko bylo z dalšího pejska v naší rodině tak rezignované, že nám chtěl umřít.

Ale nakonec si zvykl na pravidelné tabletky na srdíčko ve vysočině.

A vyžadoval tyto denní rituály léčby s pravidelnou přesností.

Uměl se hlasitě ozvat.

Díky Gryfovi si zvykl i na krmení výživnými štěněcími granulemi a syrovými krčky, které mu přidali sílu a aktivitu na posledních pět let.

Gryfa vedl silně autoritářským způsobem a nic mu nedal zadarmo. Dokud měl aspoň trochu sil, tak si svoji pozici staršího a silnějšího držel velmi pevně.

Naučil Gryfa, ohaře, který běžně neštěká, hlídací službě a vyštěkávání, když se hnul někdo blízko domu.

Ke konci života jsem sledovala jeho odcházení jako odcházení blízkého člověka, člena rodiny.

Postupně ztrácel zrak.

Ohluchl a slyšel už jenom tleskání.

Nečichal a orientoval se pouze na pár centimetrů.

Senilněl. Zapomínal.

Vrávoral se na zesláblých nožkách.

Postupně jsme zkracovali délku ranní procházky. Ze dvou kilometrů na jeden. Poslední jistota a stabilita, stálá a opakovaná cesta.

A pak na pár posledních stovek metrů, aspoň na hřiště za domem.

Občas se rozeběhl a nožky se mu zamotaly nebo podlomily.

Jako když hlava chce a tělo to už nestíhá.

Nebo se rozešel a zapomněl, kam chtěl dojít. Zůstal stát uprostřed cesty a rozjímal i desítky minut. Než jsem no nasměrovala na pití, jídlo nebo pelíšek.

Dlouho zvládal i chůzi ze schodů a do schodů. Udržovali ho v kondici.

Až v posledních dnech zaparkoval hlavou mezi prvním a druhým schodem a stál.

Stál, aby nespadl. Aby si nemusel lehnout.

Protože, když si lehnul, obtížně se zvedal. Kroutil sebou. Převracel. Házel nožkama, aby se mohl narovnat.

"Tak takto vypadá odcházení" říkala jsem si mnohokrát.

Snažíte se, chcete, jste aktivní.

Ale někdy už vašemu tempu nestačí vaše tělo nebo vaše hlava.

Naučil mě odcházet.

Uvědomuji si, že tu nebudu navždy. Nepotřebuji být navždy.

Chci tu být tak dlouho, pokud to budu zvládat. Abych mohla být prospěšná sobě a druhým.

A pracovat teď, když jsem ještě jakžtakž v kondici.

Neodkládat.

Pak už na některé věci a rozhodnutí nebude čas.

Beník věděl, že ho poslední dny už musím nosit po schodech na dvoreček. Aby zvládl toaletu a zachoval si důstojnost. Mluvili jsme spolu. Chovala jsem ho.

Vnímala jsem jeho rozhodnost a výdrž.

Mentální. Aspoň v myšlenkách.

Běžel do poslední chvíle.

Ikdyž už na konci jenom ležel.

A pak se na konci naposledy rozeběhl.

Zatnul zuby. Stiskl čelist.

Pár posledních záškubů nožkama.

Rozeběhl se na jiné místo. Za svými fenkami.

Odešel.

Na volné pláně.

Přeji mu, ať je tam šťastný.