BAbička

Půl roku jsem se mentálně připravovala na tuto novou životní roli.

Hledala jsem v sobě odpovědi na to, jak mě ovlivnila moje babička, která byla středobodem mého dětského vesmíru.

Jak si to mám nastavit já?

Jak moc nebo málo tu mám pro svého vnoučka i pro ty další být?

Jsem ovlivněná vlastními zkušenostmi.

Svou babičku jsem milovala a obdivovala.

Bydleli jsme pod jednou střechou, v jedné kuchyni.

A byla tu pro mě každý den po návratu ze školy, abych na ni mohla vychrlit všechno nové, co jsem ten den zažila.

Byla tu vždycky pro moje strasti i radosti.

Moji rodiče mě měli také rádi.

Ale byl tu ještě mladší brácha a potom i další sestřička, kterým se věnovali víc.

Já jsem byla vždycky hodně samostatná a jednala jako starší už od mala.

Rodiče chodili do práce a stavěli náš nový dům.

Byli ze života hodně unavení. A často se jim tam už vešla jenom základní péče směrem k nám, k dětem.

A tak jsem pochopení hledala a nacházela hlavně u babičky, která už v tu dobu žila sama.

My tři vnoučata jsme byli její středobod.

Rozdávala lásku.

Pekla dorty, koláče, věnečky, rakvičky a indiánky na oslavy.

A všem dalším vnoučatům a pravnoučatům k narozeninám. A že jich měla.

Žila s námi svůj obyčejně neobyčejný život.

A já ji milovala, protože tu pro mě vždycky byla.

Moje maminka z toho byla někdy smutná.

Cítila, že je až druhá nebo i třetí v pořadí.

A cestu jsme si k sobě našly, až když i ona měla vnoučata. Moje syny.

Je to skvělá babička.

A stala se mou oporou.

Sdílela jsem s ní těžkosti. Výchovné i partnerské problémy.

Když mi to začalo přerůstat přes hlavu, tak mě podpořila.

Už mě nehodnotila.

Byla tu pro mě.

Sedly jsme si a povídaly si. Sdílely.

Přestala pospíchat.

Hodně jsem na svou maminku a babičku myslela, když jsem pracovala s jinými dětmi.

Na jejich obětavost i vnitřní zranění.

Věděla jsem, že děti, které mám svěřené do péče sice můžu milovat celým srdce a bezpodmínečně. Ale především je ukotvuji, vedu a rodiče zastupuji.

Že dítě potulím, pochovám nebo obejmu, když je potřeba.

Ale to objetí a uklidnění mám spojené s pochopením situace. Ne s lítostí.

S podporou dítěti, které se osamostatňuje.

A s podporou maminky, která má konečně čas a chuť myslet opět i sama na sebe, odpoutat se. Pečovat chvíli sama o sebe.

No a teď se začínám učit novou životní roli.

Další životní přístup k sobě a k dětem.

K vlastním vnoučatům.

Chci, aby moje vnoučata měla svou mámu a tátu vždy na prvním místě.

V respektu, v lásce, v podpoře.

Proto chci dávat respekt, lásku a podporu rodičům mých vnoučat.

A k tomu svoje vnoučata objímat, tulit i pusinkovat.

Tedy dokud budou chtít a potřebovat.

Jako milující babička můžu.

A užívat si společný čas.

I při obyčejných činnostech.

Už se na to moc těším.