Upřímné objetí

V posledních dnech mě opět provázelo jedno téma.

Objímání, jsi pro mě důležitá.

Přivítání, dlouho jsem tě neviděl a mám radost, že tě vidím, že jsem zase kousek života s tebou.

Rozloučení, ať se ti daří, budu s tebou i na dálku.

Narozeniny, mám radost, že jsi tu se mnou, přeji ti z celého srdce štěstí, zdraví a radost.

Partneři.

Máma své děti. Jsem na tebe pyšná, když se koukám nahoru do očí svých synů. Když vyjadřuji náklonost a podporu jejím partnerkám.

A s maminkou mojí kamarádky, kdy jsme se viděly opět po roce.

Vím, vnímám, nechávám proudit, jsem spojená s tebou, s vesmírem, s nekonečností, v jednom, v tomto čase, v této chvíli.

Teď jsem viděla dvě kamarádky v letech. Obejmuly se. Hmatatelně jsem cítila jejich vnitřní štěstí ze setkáni. Když se vidíte třeba po roce a jako byste se rozloučili včera.

Naučila jsem se objímat až ve třiceti. Naučila mě to kamarádka, pro kterou bylo obejmutí samozřejmé, součást rituálu vítání a rozloučení. Děkuju jí za to.

A tehdy, na začátku, jsem si uvědomila, že je to pro mě nové. Zatím nezvyklé.

Ale že fyzický kontakt, je pro mě přirozený, důležitý, žádaný. Můj jazyk lásky.

A tak si ho od té doby pěstuji. Objímám. Propojuji.

Posílám se svým obejmutím kousek sebe.

Abych vyjádřila radost. Lásku. Propojení. Podporu.

S vámi. I se sebou.