Sněžka moje učitelka

Znáte to.

Některé situace se vám dostanou pod kůži.

Není jich v životě mnoho. A když nastanou, změní vaše dosavadní nastavení.

POSUNOU VÁS.

Mě se to stalo nedávno při přechodu Krkonoš, respektive výstupu na Sněžku.

Nejsem úplný nováček.

Už jsem byla na Fatře, chodila po sněhu v nesmekách. Zažila vítr, mráz, mlhu.

A přesto to byl výstup, na který nezapomenu.

To ráno jsme s manželem a Gryfem (náš ohař) startovali z Výrovky, chaty 6 kilometrů pod vrcholem.

Odpočatí. Plni sil.

Trochu mlha, trochu fouká. Ale na to jsme už byli za poslední dny zvyklí a připravení.

Stoupání, klesání, rovinky, zase stoupání.

U Luční boudy je ráno.

Slezský dům už na nás vykukuje, když vítr zrovna odfoukne mlhu a nízké mraky.

Jinak jsme maximálně přítomní na stezce, na chodníku, na horách mezi honícími se mračny.

Už taje, takže si hlídám každý krok, abych v botách neměla jaro.

Pak chvíli kamenný chodník, suché úseky, kdy opět sundávám nesmeky a těším se ze sluníčka.

Původní respekt z naší velehory na které dochází i ke smrtelným pádům ze mě odplouvá. Těším se na výhledy.

A tak stoupáme.

Pořád pofukuje.

Už je tu trvalý sníh. Chvíli to ještě zkouším jenom v botech, ale pak si sedám a nazouvám nesmeky.

Kolem nás proudí další turisté.

Po levé ruce ruce kovové řetězy jako pohyblivé zábradlí.

A za nimi svah klesá do údolí.

To by byla panečku jízda. Raději na to nemyslím.

Soustředím se na chůzi.

Pevný krok za mým mužem.

Zabodnout nohy pevně do sněhu abych nebalancovala.

Vítr už se do nás opírá.

Podepírám se hůlkou, která se zmenšila na hůlčičku, jak jsem ji silou zabodla do sněhu.

Kráčím v hlubokém předklonu. Skoro lezu po čtyřech.

Vítr zesílil.

V poryvech se musím zastavit. Nemůžu jít přímo.

Otáčím se čelem proti větru. Vykračuji pravým bokem.

A vítr každý můj krok sráží doleva ke strži.

Na chvíli se zastavím. Už to nedám na jeden zátah.

Vrchol stále nevidím. Bílá mlha je všude kolem.

Vidím hloučky lidí před sebou. Dohled tak 50 metrů.

Jenom oni mi ukazují cestu a směr.

A když jdou oni, tak i já vím, že můžu pokračovat.

Nebo jsou to všechno blázni, kteří neumí vyhodnotit své síly?

Vůbec mě v té chvíli nenapadalo to otočit a jít zpět dolů.

Vítr opět sílí.

Přidržuju se řetězového zábradlí.

Mám zkřehlé prsty. Zlomený ukazováček už zase pobolívá.

Lituju, že jsem si doma zapomněla rukavice.

Už mám mokrý levý rukáv, který teď místo rukavice používám.

Zastavujeme se ještě častěji.

Půlhodina už je dlouhá.

Tak takto vypadá síla hor? Síla přírody?

Výstup je nekonečný.

A kolem nás poskakuje náš pes plný nadšení a radosti ze sněhu a klouže se na břiše.

Už jsem se zastavila.

Nohy mě neposlouchají. Cítím únavu. Potřebuju aspoň chvilku.

A pak se s mužem vzájemně chytíme pod paží.

A vítr se zastavil.

Několik vzácných vteřin klidu.

A já v hlavě slyším: "Spolu to zvládneme."

Vyjdeme.

Vítr opět fouká.

Ale konečně vykoukl vrchol. Budovy.

Už to s námi nehází.

Už tu jenom fouká.

Rychlé fotky na vrcholu a pak útočiště v horském boxu.

Uf.

Ještě si sebou nesu cloumání větru, ale už při tom piju teplý čaj a koukám na stav měření venku.

22-18-6-15-20-25 metrů za sekundu.

Zvládli jsme to.

Zvládli jsme to sem, zvládneme to i dolů.

Konzultujeme další cestu.

Po červené hřebenovce k malé Úpě.

Stále na stezce Českem.

Venku opět nesmeky. Pomalu se vyčasuje.

Jdeme teď po druhé straně hory. Už svítí sluníčko. Rozdíl půlhodiny.

Suché úseky dřevěného či kamenného chodníku.

Pohodlí skoro k opalování.

Potkáváme chodce, kteří proudí proti nám. Unavení ze stoupání, které my teď budeme scházet.

"Dal bych si pivko" hlásí jeden.

"Je to ještě daleko?" ptá se druhý.

"Zvládnu to s pejskem, když ho pořád musím nosit?"

A spoustu rodičů s dětmi. Povídají si.

Cesta je sice dlouhá, ale svítí, nefouká, je vidět před sebe i za sebe.

Ohlížím se zpět a se mnou se loučí ozářená a prosluněná hora.

Ani stín starostí a obav, které jsem na její druhé straně měla.

Tak rychle může změna nastat.

A tak se loučím. S vědomím, že všechno těžké pomine.

Že sluníčko vyjde a já půjdu zase s lehkostí.

Že zvládnu vše, pro co se rozhodnu.

Že si můžu říct o pomoc a o podporu.

Že vše má svůj čas.

A že hora je stále jenom jedna, i když může mít dvě tváře.

Že jeden se může radovat, i když je druhý unavený a na pokraji sil.

A že na cestě jsou důležité překážky i chvíle radosti a pohody.