BOTIČKY NEMAJÍ RUČIČKY

Tenhle slogan se mi moc líbí. Často ho teď používám.

Asi si ho patentuju.

"Botičky či kalhoty nemají ručičky. Neumí na tebe skočit. Potřebuješ svoje ruce, aby jsi to zvládl. Aby sis botu nasadil! Aby sis kalhoty natáhl či sundal!"

Všimla jsem si toho to u nás ve skupince už dřív. Opakuje se to u dětí s železnou pravidelností.

Hlavně u chlapců. A to chci být genderově korektní.

Začíná to zcela nenápadně.

Dítě, které k nám po prvním roce přijde, je nadšené, že u nás může konečně dělat spoustu věcí samostatně.

Všechno si zkouší. Chce dělat samo.

Konečně se samo může oblékat, malovat, stříhat nůžkami, uklízet krabičky se svačinkou.

Nalévat si pití ze džbánku.

Rozhodovat se, jestli už má plné bříško? A co ještě si dá?

V naší dětské skupince nemáme pravidla. Děti mají HRANICE. Funkční mantinely.

Trénují sebeobsluhu.

Starají se o sebe.

Všímají si druhých. Učí se funkčně komunikovat s druhými. Požádat.

Zvykají si na klidnou trpělivost.

Zvykají si na pravidelně se opakující časovou rutinu.

Hra, úklid, umytí rukou, svačina, kroužek, říkadla či zpívání, vyčurat, obléknout, procházka či dvoreček. Oběd, převléknout, vyčurat, odpočíváme s pohádkou a zase oblékání, svačinka a domů.

Máma vždycky přijde :)

Jako maminka jsem se často cítila jako SLUŽKA.

Nebyla to chyba. Bylo to mé vnitřní nastavení. Pečovat o druhé.

Pečovat o druhé. Bez péče o sebe. Já až na druhém či dalším místě.

Postupným vývojem a sebeuvědoměním jsem si tento vzorec zvládla.

Pečuji, pokud je to žádoucí a potřebné. Vhodné.

Spíše doprovázím, podporuji, dopomůžu.

A také vyžaduji.

A tady se nejspíš propojuje moje nastavení s dětmi, které nemají ručičky.

Tedy mají ručičky.

Ale tak nějak se rozhodli je nepožívat.

Nebo používat pouze symbolicky.

Mají papírové ručičky, které někam přilepí a pak čekají.

Čekají, až se jim kalhoty sami natáhnou.

Až jim lžíce sama skočí do pusy.

Až se bota obuje.

Až jim někdo namaluje obrázek, který chtěli.

Ti starší to komentují. "NEJDE!"

Ti menší sedí a koukají.

Koukají na vás.

Koukají, ikdyž jim něco říkáte. Ikdyž jim ručičky pokládáte na správné místo. Ikdyž s nimi děláte žádoucí pohyb.

Stojí, sedí, hledí. Prsty nefungují, nestisknou je.

Ruku položí, ale pohyb s ní neudělají.

Sedí a koukají.

Je to jako když vám radostné dítě zkamení a čeká, že je obléknete, nakrmíte, posunete, ...

No a já nic.

Říkám a opakuji:

" Tvoje ručičky."

"Já jenom pomáhám."

"Ty trénuješ."

"Ty to postupně zvládneš."

Maminky, ženy vydržte!

Táta by klukovi řekl "Dělej. Mákni. Běž do toho."

Tatínci jsou autorita. Tatínek je vzor. Tatínek je Bůh.

Maminka pečuje. Podporuje. Není autoritou.

Neukřičí to. Nevyvzdoruje.

Kluci prostě testují a ověřují naše hranice.

Naši rozhodnost, výdrž. Náš smysl.

Jestli v tom máme jasný cíl a smysl, pak to po pár týdnech či měsících přejde.

Dítě potřebuje lásku, jistotu a rozhodnost.

Pokud ji nemáte, tak děti zavřou ouška a oněmí. Zavřou se a vzdorují.

Nejen maminkám, ale i většině dalších žen v okolí.

Tlak způsobí protitlak. Argumenty ani respektující domluvy nefungují.

Nepevnost, nerozhodnost je díra v plotu, kterou se dá proklouznout a dělat si to po svém.

Pokud s láskou, cílem a jistotou vydržíte, tak nejspíš uslyšíte.

"ZVLÁDL."

Či prostě uvidíte rozzářené oči svého dítěte.

Kouká se na vás, jako by vyhrálo v loterii.

"Super." "To je na placáka!"

Radujte se s ním. Zvládlo první krok.

To, že budou další, to je rutina. Ta k tomu prostě patří.

Tak pozdravuji a myslím na vás.