Něco jinak!!!

Moc RÁDA CHODÍM. Fakt ráda. Moje tělo se hýbe, je v přírodě, čerpám ENERGII a KLID.

Včera jsem šla městem, z práce, přes MORAVÁK, odpoledne, NABOSO.

Fakt na boso. Tlačili mě letní botky na podpatcích. Ale ty jsem v kanceláři nepotřebovala. Takže teď stačilo přeběhnout pět minut na šalinu. No BĚŽET? Běžet se v nich nedá. To už jsem si vyzkoušela. Zpomaleným ladným krokem gazely to ještě zvládnu. Ale jinak?

A tak nespěchám. Vstoupím do parku. A první maminka, která kolem mě prošla ke kočárku jde po trávě naboso. No to je super. Proč se nepřidat? Boty jdou do ruky a já si užívám posečení nízký trávník. Sem tam se vyhnu včeličce na jeteli. Tak i ve městě je skutečný a běžný život?!

Z trávy na chodník, pak přes širokou ulici, přes koleje, po přechodu. Tedy celkem po přechodu. Je zelená, tak si nějaký ten metr zkrátím, auta počkají. Ale ta SVOBODA. Je to skvělé, je to PŘEKVAPUJÍCÍ. Ten povrch je dneska celkem čistý, suchý. Možná TROCHU PRACHU. Ale ten večer umeju. Dá se takto chodit i když není sucho?

Čekám, že se po mě budou lidi koukat, ohlížet. ALE NIC. Nic se nezměnilo. Prochází kolem mě a jdou svou cestou. SVOJÍ CESTOU. Přes přechod k cíli. Každý VE SVÉ BUBLINĚ. Proč by se koukali na mě?

Jdu ještě kousek. Chodník už pálí. Ještě chvíli to vydržím. Tak lehce mimo komfort. Ale NADŠENÁ.

A pak šup opět nazouvám sandály na podpatcích. Upravuji pásky. Jdu na ostrůvek.

Čekám na šalinu a koukám kolem sebe. Stejní lidé, ale VIDÍM JE JINAK! Jak si užívají svůj den? Je v jejich obličeji radost ze sluníčka? NESPĚCHAJÍ? Nebo už se vidí doma? Najednou jsem více propojená. SE SEBOU, s nimi, S POZORNOSTÍ, s PŘÍTOMNÝM OKAMŽIKEM.

Dvě stě metrů, které mi opět ZMĚNILY ŽIVOT.