Není to o HODNOCENÍ, je to o mém bytí

Čtu krásnou knihu. Jak nás ovládají vnitřní emoce jiných. Jak NÁŠ ŽIVOT OVLÁDÁ nastavení jiných.

Jak svoje JÁ rozdělíme na to pozitivní, které dítěti pomáhá přežít ve své rodině a jeví se ŽÁDOUCÍ, hodno přežití a lásky rodičů.

A ten opak schováme za oponu, protože se NEHODÍ. Dostáváme za ni nálepky, slízneme kritiku, nejsem ta HODNÁ HOLČIČKA či CHLAPEČEK.

V našem evropském? Kulturním? Vyspělém světě? žijeme s hodnocením druhých!

S NÁLEPKOVÁNÍM! S hodnocením!

To nás jako dítě přivedlo ke strategii nebýt svá/svůj. Ale buď se zavděčit a podporovat nebo bojkotovat a být v opozici. Ztratíte polovinu své osobnosti tím, že ji ukryjete za oponu. Popřete ji! A ona jenom občas vystrčí růžky. Hlavně když se na někoho zlobíte, něčím vás štve. Nebo mu závidíte, že on může a vy ne. A tím jste v rolích. OBĚŤ a VINÍK. Štve vás vaše dítě! Štve vás váš šéf či kolega! Jak to, že on může a já ne. Já chci také!

Nasál vaše chování nebo je v opozici vašeho chování. A s vámi cloumají vaše emoce. PROBUĎ SE. TAKHLE TO NESMÍŠ NECHAT. TO SI NESMÍ DOVOLOVAT!

Dokonce i váš pes má vaši podobu nebo přesně obrácenou. Tu kterou si nedovolíte. Nebo nasaje vaše nemoci ze společného prostředí, ve kterém žijete. Je to FORMA PŘENOSU.

Proto pláče vaše dítě a nemůže se od vás odloučit. Máte tam emoce, hodnocení. VLASTNÍ NESVOBODU!

To všechno si čtu v knize a vidím svůj vlastní příběh. Vidím své blízké, kteří mohli a já ne.

Vidím kritické hodnocení mojí osoby, když jsem stále nebyla dost dobrá. Jak jsem toužila po pochvale a ocenění aspoň těch nejbližších. Abych si potvrdila vlastní hodnotu.

A pak jsem jednou viděla svého partnera v roli oběti. Vždyť to jsem já. Já se cítím jako oběť. Jeho reakce mi byly tak blízké a známé. ALE UŽ TO NECHCI!

Ze dne na den jsem se rozhodla, že už nechci žít v roli oběti. Že svůj další život chci BÝT ŠŤASTNÁ. Sama za sebe. Bez ohledu na druhé. Bez jejich podpory, kterou jsem do té doby podvědomě potřebovala. Ne na úkor druhých. Nechci nic měnit ani bořit mosty.

Jenom jsem tu od té doby já. MOJE CELÉ JÁ.

A tak se mi teď po většinu času daří to BÝT JÁ. Reaguji na sebe. Na své potřeby. Skutečné potřeby. A už to nejsou PŘEDSTAVY O POTŘEBÁCH DRUHÝCH, které mám nebo musím (jim nebo sobě) naplňovat.

Jsem, podporuji, nabízím podporu. Když na to mám sílu a když mi to dává smysl. KDYŽ SE V TOM CÍTÍM DOBŘE, VYROVNANĚ. Emoce jsou můj velký barometr. Už je nepopírám. Už nepřichází v předchozí síle. Mohu si je uvědomit, pracovat s nimi, hledat spouštěče. A DOPŘÁVAT TO DOBRÉ I SOBĚ.

POKUD tedy máte kolem sebe lidi co vás štvou, nedávejte jim to za vinu! Mějte soucit sami se sebou. A osvoboďte se. Neexistuje ani viník ani oběť.

Vždycky jste to hlavně vy. SAMI. CELÍ. S tím co chcete, můžete, co si dovolíte. PRO CO SE ROZHODNETE!