mám své emoce za oponou. a CO VY?

V podstatě krásná večerní ROMANTIKA. Ve dvou. Film z našeho dospívání. Plný EMOCÍ, zamilovanosti, laškování a prvních PARTNERSKÝCH KRŮČKŮ. Díváme se společně.

Moje DUŠE JE PLNÁ niterných emocí, představ. Jak je to krásné? Jak romantické? Jak rozpačité? Nořím se do vlastních vzpomínek. Tolik překážek musí překonávat. A ten jejich vztah není zadarmo. Společenské konvence mu v žádném případě nefandí. Takže vyvstává otázka: Jít svou vlastní cestou? Nebo žít nudný ale zajištěný život?

Film se chýlí k vrcholnému závěru. Společný tanec. Osvobození. Jsou spolu přede všemi, PROPOJENÍ. Jedna duše, jedno tělo....

A já vstávám. Jdu do koupelny. V útržcích poslouchám dialogy, sleduji poslední záblesky příběhu. Mám ho v sobě. Už tolikrát jsem ho viděla a tak se mi teď jeho sekvence vybavují uvnitř. Nemusím koukat na televizi. Zavřela jsem se.

Zase jednou nedám průchod svým emocím! Chce se mi spontánně plakat. Proč nemůžu? Proč jsem utekla? Proč si nedovolím prožitek v sobě ukázat i ostatním? Partnerovi?

Neumím se otevřít! Není to pro mě bezpečné. NECÍTÍM SE V BEZPEČÍ. Necítím se přijímaná. Cítím srovnávání v kterém JAKO ŽENA NEOBSTOJÍM!

Nesu si ten vzorec už od dětství. Já ve srovnání s bratrem. Já v očích mého táty. Já před zraky spolužáků. Já mezi kolegy. Já jako matka AUTORITA. Já před svým partnerem....... Cokoli teď můj partner nahlas řekne nebo udělá už ve mě jenom vyvolá staré nepřijetí. MOJE NEPŘIJETÍ. Když jsem V EMOCÍCH.

Ikdyž jsem žena, žiju převážně v mužském světě. Mám muže, dva syny, dva psy. Technický obor.

Teprve práce s malými dětmi mě osvobodila. Často sice musím být silnou autoritou.

Ale už se umím smát, plakat, křičet, snít, tančit, hrát si. V bezpečném dětském světě.

A učím se to i v tom dospělém. Věřit svým emocím a PROJEVIT JE.