MUŽ A ŽENA PODRUHÉ ... V ODPOJENÍ

Sedíme na snídani. S mým mužem. Společné rande v hlavním městě.

Trocha kultury a společného objevování, které pěstujeme už desetiletí.

Společný čas bez požadavků a úkolů. Běžných, pracovních, rodinných.

Bez očekávání.

Jenom být spolu a znovu se najít.

K vedlejšímu stolu se posadil jiný pár. Mladá rodina, dva chlapci.

Mladší v sedačce plácá do stolu. Asi signál "Dejte mi něco na stůl, chci jíst jako velký." Starší, tak čtyřleťák, tomu ročnímu přinesl croissant. "Na, tady máš."

Všechno beze slov.

Starší splnil maminčin požadavek a postaral se o bráchu.

Donesl mu podanou potravinu a sedl si vedle něj.

A k tomu proběhlo i neviditelné mrknutí mezi nimi. Je to blik. Kraťoučký pohled, kterého si většina dospěláků nevšimne. Propojení, které není navenek vidět.

"Seš pro mě bůh" vysílá ten mrňous staršímu bráchovi.

"Postarám se o tebe, to zvládnu" sděluje starší mladšímu.

Bráškům kraťoučké mrknutí utváří rodinné zázemí, vzájemné propojení, oboustrannou podporu.

"Nejsi na to sám. Jsme dva. Parťáci."

Během chvíle se mrňous zakousne do snídaně a starší se přidá.

A vidím skvělou mámu. Trochu unavenou, snad nočním vstáváním. Snad naplňováním potřeb.

Přinést ke stolu dětskou sedačku, nabrat oběma dětem snídani.

Nalít jim čaj. Sebe až na posledním místě.

A vidím úžasného tátu. Svého mladšího syna drží v náručí.

Rozpráví s ním. Šeptá mu do ucha, brouká. Pohupuje.

A pak ho posadí do přinesené sedačky.

"Přinesu snídani" sdělí ona. "Počkám u chlapce" řekne on.

Naplnili dětem potřeby. Naplnili i svoje.

Posadili se ke snídani jako poslední. Snídají.

Starší už dojedl a sedí s tabletem.

Mladší rozkousal croissant a kousky naházel na sebe a na podlahu.

A v tom si uvědomím dusno.

MOJE DUSNO, ve kterém jsem také žila.

Ticho mezi partnery by se dalo krájet a stále se zvětšuje.

Ona teď snídá. Její pohled se zahleděl nepřístupně směrem k oknu.

Je tam potřeba něčeho, co už dlouho neměla naplněné.

Možná jenom potřebný spánek?

Snídaně, u které se může soustředit jenom na sebe?

Pocit péče? Ten, který dostávají její děti, ale necítí ho ona?

Ten jeho pohled je zmatený, protože nechápe, co se děje.

Dívá se na svou ženu.

"Snažím se. A ona to snad nevidí? Neocení?

Udělal jsem všechno, co teď bylo potřeba.

Všechno správně. A ona je přesto odpojená.

OPĚT ODPOJENÁ.

Jako už po tolikáté."

Stále si na to nezvykl.

Cítí se jako malý chlapec.

Kterého zhodnotila a on neobstál?

Který si nezaslouží ani její pohled?

Stále ten její nepřítomný pohled směrem z okna místo na něj a na děti.

Chvíli to trvalo. A pak přešli do běžné konverzace.

Podívali se opět na sebe. Domluvili se.

Kam dnes pojedou? Kdy? A co sebou?

Prší! To jim změní plány. Musí se tomu přizpůsobit.

Další plán. Záložní plán.

Ještě, že aspoň tohle si umí říct.

Postarat se o děti. O společný program.

A mezi tím spousta mrtvého TICHA.

Žádný úsměv. Spíš smutek.

Smutek, který ani jeden z nich nechce.

Smutek, se kterým se ani jeden nechce smířit.

SMUTEK, SE KTERÝM SE NEDÁ ŽÍT.

"VYDRŽTE" chce se mi na ně zavolat.

Ale má se to vydržet?

Dá se to vůbec vydržet?

Není jednodušší cesta?

OBEJMOUT JE.

"Je to jen etapa. Cesta. Posun.

Záleží na vás.

Na každém jednotlivě z vás, jak to pro vás společně dopadne.

A jak to dopadne pro vaše děti.

Vydržte! Hledejte! Zkoušejte!

Dokud budete mít aspoň trochu sil.

Dokud budete mít aspoň trochu naděje.

Dokud to nebude chtít úplně zabalit, úplně vzdát.

Pokud tam bude aspoň jiskřička naděje...

... TAK TO STOJÍ ZA TO."