Jsem porouchaná?

Tak jsem tu posledně napsala, jak jsem ráda, že už jsem našla svůj program. Jak jsem se ho do hloubky zbavila. Jak to mnou prošlo jako prozření, uvědomění. A já jsem se začala naplno mít ráda. V propojení sama se sebou.

Jsem to já. Taková, jaká teď mám být.

V dětství jsem se snažila jednat správně. A díky tomu s ostatními vycházet. Přece si nebudeme ubližovat? No ne? Žila jsem jako by z vyššího principu, přesahu, který jsem měla vždycky v sobě. A nechápala ostatní, kteří to měli jinak.

Jsem rychlá. Hlava mi obvykle jede jako na šachovnici. O vidí o několik tahů napřed.

Ale tělo se tím nedá zastavit. Má svoje reakce.

Byla jsem vznětlivá. Snažila jsem se napravit svět. Pak v něm přežít. A pak jsem vyrostla a změnila se. Uzavřela. Vyhasla. Moje emoce nebyly. A po letech opět postupně začala zase žít a cítit.

Teď se snažím být pro druhé čitelná. Už umím nechat své emoce přijít a odejít. Nebo mlčím. Dokud si je nezpracuji v sobě nebo dokud o nich nedokážu mluvit nestranně.

Když potřebuji být důrazná, jsem důraznější i v hlase.

A pokud nejde o život, tak jsem klidná. Vnitřně jsem klidná.

Žiju v radosti.

A přesto se to stalo znovu. Situace, kdy jsem musela použít náznak násilí a převálcovat druhého. Dítě. Dítě plné vzteku, za kterým je hodně bolesti. Vůbec mi to už není podobné. Ukázat fyzickou převahu.

Ale podvědomě vyhodnocuju a podle toho jednám.

Moje tělo jednalo. Bylo to jen pár vteřin. Vyhodnotilo situaci, vybralo nejvhodnější řešení. Žádný zkrat jako dřív. Ale velká rozvaha a vnitřní klid. Ukázka síly v bezpečném prostředí.

Odtrhnout je od sebe. Byla to šikana mezi chlapci. Oboustranná. Probíhala už několik dní. Začala už v prvních minutách našeho příměšťáku. Vlekla se s nimi vlastně už několik let. A kluci to neuměli zastavit. Byl to jejich styl hry, vyjádření sebehodnoty. Kdo je silnější ten vede. Ten je uznávaný. Postavíte svou hodnotu na zadupání druhého do země.

Hned zpočátku, kdy jsem agresi u chlapců uviděla, jsem do toho vstoupila.

Individuálně s agresorem. Klidně.

Hromadně se všemi. Důrazně. Nahlas jsem před dětmi pojmenovala a odsoudila toto chování.

Já. Dětská oběť šikanování. Je to vlastní prožitek, který mi dal na mé životní cestě vnímavost pro agresi a zneužívání. A nikdy, nikdy byste to druhým nechtěli udělat.

Ale děti často jednají jinak. Z oběti se stává agresor. A z šikanovaného šikanista.

Už jsem to u dětí zažila. A teď jsem sledovala napadaní mezi dětmi do kterého jsem vstoupila. Silou. Drsně. Jak to aktuální situace vyžadovala. Mozek mi jel na plné obrátky, když jsem musela zasáhnout. A vlídné jednání v tu chvíli nefungovalo. Ani poprvé, ani podruhé, ani potřetí. Vnitřní pocit jeho ublížení byl maximální. Agresor se změnil v oběť.

Napsala bych vnitřní laskavá drsnost. Ano s láskou, bez emocí, bez potřeby ubližovat. Chlapec zareagoval na moje překvapivě drsné a silné jednání. Výbuch emocí, ne násilí. Situace byla využita. Pojmenoval spouštěče toho posmívání. Svůj pocit ublížení. Dalo se o nich mluvit. Mohla jsem do toho vstoupit. Jako podpora. Konkrétně. Účinně. Povídali jsme si, vysvětlovaly, objevovaly, jak a proč to ten druhý má. Co se v něm děje. A co vnímá jako ubližování.

Kluci na síle rostou a je to v pořádku. Ze své přirozenosti mají být silní, odvážní, pevní. A zralí nezneužívají své síly. Ale k tomu teprve ve svých dětských letech zrají.

Jasně. Tak kolizní situace proběhla. Já jsem zasáhla silou. Na obou stranách proběhlo přijetí, podpora, účast, pochopení. Snad to už bude mezi nimi lepší. I informování dospělých zástupců krátce proběhlo. Situace měla být uzavřena. Pro mě v té chvíli byla. Pro chlapce také.

Ale přišlo nové kolo. S odstupem druhého dne. Zpochybňování. Vnitřní výčitky a nejistota. Moje vnitřní výčitky. Tlak okolí. Fakt jsem napadla dítě? Ikdyž to nebylo silou a jenom to vypadalo a působilo drsně? Ano. Fakt.

Takže vnitřní nejistota a nepřijetí. "Jak ses takhle mohla zachovat? Vždyť to není řešení."

Ale bylo. V té chvíli jsem neviděla jinou možnost. Nebylo mi nabídnuto jednat jinak. Právě tohle byl mechanismus jejich šikany. Proto jsem zrovna takto jednala. Vědomě jsem to během pár hodin zapomněla. Vytěsnila. A tak jsem se začala obviňovat. Jsi agresor? Můžeš si toto dovolit? Jak jsi mohla na dítě uplatnit sílu? Byť kontrolovanou, ale v jeho očích reálnou. Celý večer jsem se v tom tématu plácala. A opět snižovala svou hodnotu. Sebevýčitkami. Přešla jsem do módu sebeobhajování. Před sebou. Před ostatními. A někde vzadu jsem měla velký nezodpovězený otazník. PROČ? JAK TO?

Zafungovalo moje podvědomí. Až dnes k ránu, ve snu. A zklidnilo mě. Ano. Jednala jsem tak, protože jsem v tu chvíli neviděla jinou možnost. Mělo to tak být. Proběhlo to.

Sebevýčitky nejsou potřeba. Jenom přijmout, že já jsem v tu chvíli neměla na výběr. Že jsem jednala, jak nejlépe jsem v tu chvíli uměla. Jak nejlépe jsem to v tu chvíli viděla. A jiné řešení a možnosti jsem v té chvíli neviděla.

Do budoucna věřím, že příště těch řešení uvidím víc.