Jdu vlastní cestou?

Mým životním snem, aspoň co si pamatuji, bylo stát se UČITELKOU.

Svou první jsem zažila v pěti letech ve školce. Byla mým spojením se světem mimo rodinu. Prvním odpojením. Mohla jsem se na ni obrátit jako na maminku.

V první třídě jsem potkala motivátorku, ženu středních let. Pamatuji se, že jsem s ní po škole doháněla pro nemoc zameškanou matematiku. A učila jsem se být dobrá, schopná. Mít jedničky. Bavilo mě to. Získávali jsme za jedničky razítka a obrázky. Nezažila jsem černé puntíky.

Ve druhé třídě nová učitelka. Už starší dáma, která měla velké pochopení a velké srdce. Třeba když jsem zapomněla na domácí úkol. Věděla, že to prostě někdy nevyjde.

Ve třetí a čtvrté to byla silná a sebevědomé ženě. Věděla, jak má děti vést a co potřebují ke zlepšení. Snažila se o zlepšení i u těch, kterým to přirozeně a samo nešlo.

Každý rok nová životní etapa, nová zkušenost, nová AUTORITA, nový VZOR.

Tak nějak to pro mě byla moje životní představa o dospělosti. O mé životní náplni.

Ale nějak jsem nevěděla, kterou školu potřebuji. Co pro to mám udělat. Očekávala jsem vedení od dospělých, zkušenějších. Od autorit.

A postupně se k tomu přidala nechtěná demotivace jako:

"Škaredě píšeš, to by učitelka měla umět líp." Špatná grafomotorika a těžkopádná ruka.

"Nemůžeš na gympl, protože si pleteš názvy." Občas nesoustředěná. Chce toho po sobě hodně. Perfekcionalismus. Dokonalost.

Věřila jsem autoritám. Bezmezně. VŠEM. Starším lidem, mužům, zkušenějším. Nebo těm, co byli průbojnější než já.

Než jsem z toho před pár lety konečně VYROSTLA.

Můj druhý velký životní cíl bylo být MAMINKOU. Mít rodinu, muže.

Být tu pro své děti. Učit je jak žít.

Rodinu mám. Mám z toho velkou radost. I z pokračovatele, našeho vnoučka.

I těžce vydřené zkušenosti, které mě v partnerském vztahu a jako rodiče POSUNULY.

Učitelství i maminkování pro mě byly oboje velkou školou a životním cílem.

A realita versus dětské sny?

Nejsem tradiční učitelka. Vesmír mě nasměroval jiným směrem. Bočními cestami. Děkuji za to.

Proto jsem v dětské skupince, se skautíky a na táborech. A proto mě to stále tak baví a naplňuje.

Učím, podporuji, motivuji, chápu, přijímám. S láskou a laskavostí. A když je třeba tak s pevnými hranicemi i silným hlasem.

Nejsem jednoduchá partnerka.

Mám hodně přestav, jak to má správně být. A cílů, které snad ani nejsou reálné.

Ale s odstupem času si ověřuji, že jsou důležité a správné. Mají hodnotu a jsou důležité. Učím se na nich trvat. Učím se je žít.

Zatím neumím jít jednodušší cestou.

Ještě jsem si to naplno nedovolila.

Stále se učím.

Jako maminka jsem dělala neuvěřitelné množství chyb.

Všechny mě posunuly. Získala jsem díky této praxi i dalšímu neškolnímu studiu obrovský rozhled a nadhled, abych mohla vést další děti. Jinak, lépe.

A získala jsem kontrolu nad svými emocemi, reakcemi. Jsem laskavější k sobě i druhým.

To jde asi s věkem a zkušenostmi. Ten ŽIVOTNÍ NADHLED.

Odlišujete důležité od nedůležitých.

A přidáte k tomu čas. Víc času. Nelpíte, netrváte.

Nedávno opakovali krásný český film Buko. Lidský film o stáří.

O ohlédnutí se zpět. I dopředu, na to, co nás ještě čeká.

O rodině a rodičovství. Laskavý a nadčasový.

V hlavě mi rezonuje rozohnění maminky, která se konečně odpojuje od svých dětí.

" To vy dva (její děti) jste mě naučili, čeho se pořád bát. A ani na okamžik tu nebýt sama za sebe."

Dlouho a významně rezonuje.

Vzpomínám si, jak jsem tu na začátku chtěla být pro své děti a rodinu. Plná ideálů.

Na výpravě i v rodině pořád s plným batůžkem důležitých věcí, kdyby bylo něco potřeba.

Ale, dokázala jsem se odpojit a nechávám své děti žít jejich vlastní život.

Už si nosí svoje batůžky na svých zádech.

Děti je důležité podpořit, ale chodit už musí sami.

A já se o to snažím také.

Tak ať se nám to daří.