hodnocení? Program!

Moje nastavení! Už několik dnů mám příležitost se poznávat. Poznávat a přijímat zevnitř.

Je to týden příležitostí, myšlenek. Situací, které nastaly, zasáhly mě, dotkly se mého spouštěče. A já hledám svou vnitřní hodnotu. SEBEHODNOTU. Opět!

A dnes ráno mi to celé doklaplo. Takže sdílím s vámi.

Můžete to hodnotit, posuzovat, zaujmout na to svůj názor. Klidně i sdělovat ho směrem ke mě. Na to jsem připravená. V tom žiju.

V tom jsem žila. Celých svých padesát jedna let.

PŘIJÍMÁM HODNOCENÍ POUZE Z VENČÍ. To je rozhodující. To mi dává hodnotu.

AŽ MĚ PŘIJMOU MÍ NEJBLIŽŠÍ, TEPRVE SE PŘIJMU JÁ SAMA.

To byl můj PROGRAM.

Trvalo mi padesát jedna let, než jsem mu dokázala dát hodnotu NÁLEPKA. Je to jen nálepka.

Potřebuji popsat děje, procesy. Takže s vámi budu tuto myšlenku sdílet do hloubky. Tedy pokud je to pro vás zajímavé. Možná motivující?

Byla jsem na kineziologii. Už v polovině života. A vyštrachaly jsme zasunutou vzpomínku, která mě ovlivnila a dlouhodobě ovlivňovala. Zavedla mě do mého předpočetí. Mým spouštěčem byla klasická situace mezi mým budoucím tatínkem a budoucí maminkou.

Tatínek přišel čerstvě ostříhaný na rande. Doma měl nálepku "Orangutana doma nechci!" už při dvou přerostlých centimetrech. Byla to doba, která odsuzovala "Máničky". Hlavně nevyčnívat! A tak musel. K holičce.

A pod vlivem těchto předsudků se můj táta ukázal mámě. A DOSTAL TO! Ránu mezi oči. RÁNU DO SRDCE!

"Takhle olepanýho tě nechci!" zaznělo. Teď se pouze domnívám. Chybělo mi 14 dní, abych byla u maminky v bříšku. A taky už si to mamka po těch letech nepamatovala. Zatím co táta zareagoval. Vybavil si tu situaci okamžitě. Se všemi detaily. Cítila jsem v tu chvíli JEHO ŽIVOTNÍ BOLEST! Stud. Propadnout se až pod zem. Nebýt!

Skvělé nastavení mých rodičů, které jsem v tu chvíli potřebovala.

Potřebovala jsem se naučit přijímat názory druhých. Tak aby mě NEROZDRTILY!

Ale s tím jsem se teprve postupně učila žít!

A tak jsem jako dítě narodila nejstarší. Ty jsi ta zodpovědná!

A mamce se narodil milovaný syn jako druhý. Já jsem podobala tátovi.

Stěhovali jsme se. A s tím souviselo najít si kamarády ve druhé třídě. Chápete? Když už mají všichni svoje zajeté vazby. Když se znají ze školky a první třídy. A teď jsem tam vpadla já. Vykořeněná. Moc jsem si přála přátele. Hledala jsem k nim cestu. Hodně jsem pozorovala. Občas jsem byla akční šašek. Občas převážily mé vůdčí schopnosti. A hlavně jedničkářka bez velkého učení. Postupně se to usazovalo. A na vejčšce jsem to konečně začala i flákat.

A pak v partnerství. Cítit se milovaná? Když se tak můžete vnímat pouze, když vás tak vidí vaši nejbližší? S podmínkou? Jak se můžu přijmout a milovat, když ke mě mají výhrady? Když pořád nejsem dost dobrá? Podle nich. Když mám jiné nastavení, jiné priority, jiné potřeby? Nejsem DOST DOBRÁ. Nejsem dost. Nejsem 100%. Proto jedete na 150 s vnitřními výčitkami. A stejně to nestačí! A tak jsem se učila být maminkou na 2 mínus. Důležitý impulz, který mi postupně změnil pohled na mateřství. I na partnerství.

A stejně tam vzadu pořád zůstávaly vnitřní obavy.

Ikdyž teď už mám hezký vztah s maminkou, s tátou, s partnerem, s dětmi, s blízkým i vzdálenějším okolí. Ikdyž už umím být SAMA SEBOU VE SVÉ PŘIROZENOSTI.

Teprve dnes ráno mi to konečně docvaklo. JE TO JENOM NASTAVENÍ. PROGRAM. Poslouchala jsem zase jeden podcast. A tam byla situace: "Udělejte mi prezentaci svého působení ve firmě. Svoje sebehodnocení." A mě polil vnitřní strach.

Né, že bych se bála publika. Vlastně mě těší se předvádět, i hrát. Mluvit před obecenstvem.

Ani nemám strach z prezentace. Vždycky nějak zvládnu technické problémy. A mám dobře připravené akce, kurzy. Mají posloupnost, logiku, návaznosti. Nacítím se na lidi. Dokážu improvizovat a přizpůsobit se. Prezentací se nebojím.

Ale HODNOCENÍ! Polilo mě horko. HODNOCENÍ Z VENČÍ.

Tak tohle téma si celý život zpracovávám?! Konečně se mi ulevilo.

Proto mi to nešlo. Přijmout se. Já jsem se vždycky PŘÍJMALA S PODMÍNKOU. S podmínkou a pohledem těch druhých.

Vlastně jsem to všechno věděla už posledních deset let. Hlavou. A teď mi to jede srdcem.

A najednou v sobě slyším vlastní odezvu. Odezvu PŘIJETÍ. "JE TO JENOM JEJICH POHLED! Říkají ti jenom svůj pohled na věci, na tebe, na situace. S tím přece umíš žít!" Ano, umím žít s rozdílností pohledů. S obrovskou tolerancí a respektem. Můžeme se na svět dívat jinak, protože máme jiné nastavení a jiné odžité zkušenosti. A přesto, že už několik let si to hlavou uvědomuji, tak až teď mě to ZASÁHLO v plné důležitosti. Dovnitř. V přijetí. V přijetí sama sebe. Bez podmínek. Bez pohledu ostatních. TAK, JAK SE MÁM A CHCI VIDĚT JÁ. Už jsem si to dovolila.