jak naučit děti létat?

Dneska to byl den dětí a dětiček.

Ráno na skautské snídani malý capart. Ještě nechodí, ale už se plazí. A také ve stoje předvádí boky a vrtí se na taneční hudbu. Hudba s ním šije. "Ten bude asi hodně společenský." A mrkat umí. Jenom slízat ze schodů se teprve bude učit. "Doma totiž žádné schody nemáme." POTŘEBUJE PŘÍLEŽITOSTI. A leze dolů z gauče.

O něco později maminka s tatínkem a dítě v náručí. Před rokem vyrůstalo u nás ve Vlaštovičkách, v dětské skupince. "Daly jste nám důležité základy. Ani v Praze nemají tak dobrou školičku." Moc si vážím pochvaly. Hlavně konkrétního ocenění. Snažíme se. A díky zpětným vazbám si potvrzuji, že má naše práce smysl a posouvá děti i celé jejich rodiny.

Pak další maminka, další příběh. "Potřebujeme tříleťáka osamostatnit. Pořád ještě nezvládne usínat sám. Jak na to?" "Bojí se?" Nebo už manipuluje? Maminka je láskyplná. CO BY PRO SVÉ DÍTĚ NEUDĚLALA? Ale je to vysilující po tolika letech nevyspání.

A večer ještě řeším zapomenuté boty. "Naše osmiletá holčička si je u vás zapomněla. Můžete nám je poslat?" A maminka posílá vygenerovaný kód pro zásilku. No jo. Ale náš box ho neumí přijmout. Takže tentokrát JE TO VÝZVA pro mě. Zjistit, ověřit si, NAUČIT SE A ZAJISTIT odeslání bot na adresu. Já už si to podstatné načtu z internetu. Ale i tak je to pro mě novinka, kterou si POTŘEBUJI PRAKTICKY OSAHAT. A věnovat tomu čas.

Všechno jsou to výzvy dnešního dne. Vytvořit příležitost, mít vhodné prostředí. Mít POTŘEBU, DŮVOD, NÁVOD, VYZKOUŠET a UKOTVIT SI ZNALOSTI.

A překvapení dnešního dne? Vyletěly nám vlaštovičky z hnízda. Upřesním:

Každoročně k nám do domu, do průjezdu, na jaře přilétají vlaštovky, které tu vyvedou obvykle dvakrát po sobě mláďata. Od jara sedí na vejcích, pak do úmoru létají a krmí nenasytné zobáčky. A ty pak vyletí poprvé. Den dva mladé vidíme létat a poblíž jejich hnízda odpočívat na lampě, zábradlí, na zdi, na hraně otevřených dveří. Pak naberou sílu, jistotu a odletí. A rodiče se pustí do další snůšky vajec do prázdného hnízda a péči o další várku.

Často jeden z mladých, ten největší, vyletí o den dřív.

A dnes vyletěly všechny současně.

Koukám na ně na tři metry. Sedí vedle sebe na dveřích do sklepa, výš si netroufnou. Ještě výrazné žluté zobáčky, červená na krku jim teprve růžoví. Ocásek i křidýlka jsou jako ostříhaná. Časem se jim protáhnou a budou s nimi jistě a pevně kormidlovat vzduchem.

"Frrrr" a odletí. Letí na sluníčko, zkouší prvních výškových deset metrů. Trefit se aspoň na okapovou rouru. Rodiče mezi nimi poletují od jednoho k druhému. Občas k nim přisednou. Občas jim křičí do ucha. Něco jako: "Neboj se, startuj, pusť se! Poletíš. Manévruj. Při přistání se zachytíš. Jdi do toho."

Nenechají je vydechnout. Všude je spousta křiku a povzbuzování. A létají mezi nimi, plachtí, ukazují a předvádí, jak na to.

Z hnízda neměly malé vlaštovky dobrý rozhled. Ale teď vidí všechno. Nasávají, pozorují, zkoušejí. Je to velký životní krok. Pokud by je křídla neunesla, tak na zemi je chytí pes nebo kočka. Stejně jako se to někdy stane našim malým čermáčkům či kosům. Ty rodiče ještě dokrmují na zemi.

Ale vlaštovky se musí naučit velmi brzy létat, protože v letu chytají hmyz i pijí vodu.

Rodiče jim dávají důvěru, podporují je a jsou maximálním přirozeným vzorem.

Nic teď není důležitější než začít létat.

Než dát důvěru vlastním schopnostem. A TRÉNOVAT.